Nyní mají být v Německu děti školeny podle trans ideologie

Ráno je Váš syn ještě Erik, odpoledne chce být ale již Leonie? Záměrem aktuálního letáku německé Parity Welfare Association pro pedagogy je vnést toto šílenství do jeslí. Proč? Protože i díky Istanbulské úmluvě mohou zájmové neziskové organizace takovými požadavky tlačit na vládu. A ta německá je málokdy odmítne.

Šílená teorie genderových ideologií o údajné genderové diverzitě se zvrhává v nástroj duševního mučení prostého lidu, před kterým nejsou imunní ani ty nejmenší děti. Nyní se na veřejnost dostal leták od německé „Paritätischer Wohlfahrtsverband“, v němž je ideologická převýchova státem řízených dětí v jeslích a mimoškolních zařízeních povýšena na jakýsi imperativ občanské společnosti v boji proti údajně všudypřítomné diskriminace osob opačného pohlaví.

Na milé „čtenáře“ se obrací předseda parity prof. Dr. Rolf Rosenbrock. Uvádí, že „sexuální rozmanitost v dětství a dospívání je stále viditelnější“. »Sexuální sebeurčení« je podle profesora součástí obecného osobnostního práva. Společnost je podle něj povinna tato práva respektovat a chránit. Aby to zůstalo v rámci její logiky, znamená to také, že by rodiče měli zůstat v klidu, když učitelka najednou chce učit děti jako ženy, doplněné minisukní a absurdně velkými umělými prsy (viz video od šesté minuty v německém jazyce zde). Psychicky je s takovým člověkem samozřejmě vše v pořádku, protože v myšlení neomarxistů může být něco špatně jen ve společnosti, která nechce ocenit tak bizarní nápad.

Zpět k brožuře „Your Tax Funded Welfare“ od pana Rosenbrocka. Její autoři doporučují, aby pedagogové byli vnímaví k potřebám »trans* dětí« ve věku od nula do šesti let(!). Každý člověk je totiž jedinečný, a to i svým pohlavím, což lze z pohledu levicově zelených sociálních architektů zredukovat na čistý cit. Utrpení a tlak na přizpůsobení se »inter*, trans* a nebinárním dětem a mladým lidem« jsou značné kvůli »požadavkům heteronormativního sociálního systému«. Proto potřebujeme pedagogy, kteří se naučili dítě podporovat v jeho »trans* prožitku« a empaticky doprovázet jeho »coming out«.

V praxi to vypadá tak, dát dětem »volný prostor« při hře, pokud chtějí přijmout různé genderové identity »v závislosti na potřebách dne«. Pokud Max rád nosí růžové nabírané šaty, chce nosit copánek a lakovat si nehty, měly by vychovatelky těmto přáním vyhovět a přistupovat k tomu jako k něčemu úplně normálnímu a každodennímu. Protože v rodině to ty děti nemohou pořádně prožít kvůli fikci heteronormativní společnosti, které se většina rodičů jaksi jen tak nemůže zbavit.“

Podle brožury je dobře, že existuje státní stacionář, který jako barevná „mezi-komunita“ podporuje dítě v jeho genderovém rozhodování a stojí po jeho boku s ohledem na neustálé „přetížení rodičů“, které Maxe s penisem nepromění v Leonie s vagínou. V případě nouze by se pedagogové mohli opřít o svou „doporučovací pravomoc“ a odkázat dítě, jehož lidská práva byla takto údajně porušena, do „peer nebo rodinných poraden, které jsou inter-citlivé“, aby se mohlo prosadit proti své „původní rodině“.