Na pražském Masarykově nádraží je instalována galerie propagující LGBT neziskové organizace a Manželství pro všechny. Ústředním motivem jsou fotografie politického LGBT lobbysty, aktivisty a jednatele neziskové organizace PROUD Petra Laněho s chlapcem adoptovaným v roce 2016. Poté, co Laně s pomocí advokáta Petra Kally působícího ve stejné LGBT neziskové organizaci v roce 2016 uspěl u Ústavního soudu, odstěhoval se se svým partnerem Janem Rousem a adoptovaným chlapcem do Holandska (Nizozemí), odkud ve svém aktivismu pokračuje.
Článek napsal: Zdeněk Chytra
Je evidentní, že za takzvaná „práva“ LGBT menšiny nebojují ani tak sami lesby nebo homosexuálové, ale naprostá menšina tvořená několika aktivisty působících v politických neziskových organizacích.
Jak nadnárodní LGBT organizace obcházejí přes české aktivisty parlament
Kde budou brát homosexuálové děti?
To je zásadní otázka týkající se novely zákona zvané Manželství pro všechny. Adopce již narozených dětí ze státních zařízení nebudí na veřejnosti takový rozruch, jako možnost „pořízení“ dítěte přes náhradní mateřství. Tak či onak, Manželství pro všechny v podstatě umožňuje být rodičem komukoliv bez ohledu na to, jakým způsobem k dítěti přijde. Dva tatínkové nebo dvě maminky budou ve všech směrech „zrovnoprávněni“ s rodiči otec a matka – dojde k popření jakékoliv rozdílnosti včetně biologické.
Každý heterosexuální pár vstupující do manželství s myšlenkou zplození dětí je přesvědčen o tom, že nejlépe naplní účel manželství včetně výchovy svých dětí, tedy, že oba budou dítětem nejlepšími rodiči. V ideálním a nejčastějším případě vytvoří rodinu a počnou vlastní dítě. Pokud dítě počít nemohou, využijí některé páry početí dítěte prostřednictvím umělého oplodnění anebo náhradního mateřství. Tento způsob početí dítěte je v novele zákona o Manželství uzpůsoben také nově pro stejnopohlavní páry.
Ve využití této náhradní možnosti početí dítěte je mezi heterosexuálními páry a páry stejného pohlaví obrovský rozdíl
Heterosexuální páry této možnosti využívají z ryze zdravotních důvodů. V případě, že by u nich nějaká zdravotní komplikace nebránila v přirozeném početí dítěte, by byly schopni dítě počít přirozenou cestou. U párů stejného pohlaví se jedná zcela jen o důvod naplnění vlastních přání a chtíčů, kdy takové osoby nejsou nikdy schopni přirozenou cestou dítě společně počnout. Reprodukční kliniky tedy umožňují v indikovaných případech léčbu neplodnosti za pomoci náhradní matky, nevyplňují ale vlastní přání mít dítě žádným skupinám osob jen na základě jejich přání.14 Jinými slovy, je obrovský rozdíl mezi tím, jsou-li technologie umělého oplodnění používány jako léčba nebo je aplikováno u jinak zcela zdravých osob.
Uzákoněním manželství pro všechny se z náhradního mateřství jakožto formy léčby neplodnosti stane sociální služba typu „tvorba dětí na zakázku“. Jedná se o degradaci přirozené reprodukce na úroveň reprodukce umělé, protože se tyto způsoby početí dítěte společensky staví na stejnou úroveň. Zatímco heterosexuální páry v reprodukčním věku potřebují dárcovské buňky výjimečně, a dá se to považovat za léčbu nemoci, osamělé osoby, homosexuální páry, či heterosexuální páry mimo reprodukční věk je potřebují vždycky.
O tom však v Důvodová zpráva k novele mlčí. Pro každé dítě a člověka obecně je v životě důležitá otázka jeho původu a identity, kterou mu zaručuje mezinárodní Úmluva o právech dítěte. Dítě má právo znát své rodiče kvůli správnému vývoji své identity. Navrhovatelé novely zákona tento fakt naprosto ignorují. Institut manželství poskytuje ochranu, prostor a podmínky lidem, u kterých lze předpokládat, že jsou překážkou ke zjištění původu dítěte. Každé dítě podle mezinárodní Úmluvy o právech dítěte Článku 7, odstavce 1 „je registrováno ihned po narození a má od narození právo na jméno, právo na státní příslušnost a pokud to je možné, právo znát své rodiče a právo na jejich péči.“
I když se stávají případy, kdy dítě nikdy své pravé nebo biologické rodiče nepozná, tak institut manželství nikdy nepředpokládal a v 
současném době ani nepředpokládá, že by dítěti ještě před jeho samotným početím bylo záměrně a plánovitě odepřeno právo znát vlastní původ a své rodiče, tedy osoby, které ho zplodili, a též jim neodpírá právo žít s otcem a matkou – ať už vlastními nebo nevlastními. Jediný rozdíl od náhradní rodinné péče je ten, že zde se dítě pro budoucí rodiče cíleně vytváří, kdežto v náhradní rodinné péči už tu dítě je.
Manželství pro všechny právo dítěte na to znát svůj původ ignoruje, a to především možností početí dítěte formou umělého oplodnění a náhradního mateřství. Vlastní matka se musí totiž v těchto případech vzdát rodičovských práv, aby bylo dítě takzvaně právně volné a nikdo nemůže stejnopohlavní pár nutit k tomu, aby dítěti o biologické matce – nebo otci – poskytl informace týkající se jeho původu. Tato skutečnost není v novele zákona vůbec zmiňována.
Nadále v případech stejnopohlavních párů upírá dětem ještě před jejich početím právo vyrůstat v přirozeném domácím prostředí, kde výchovnou funkci a výchovný vzor plní muž a žena a kde je vývoj dítěte po celou dobu ovlivňován oběma vzory. A vzhledem k tomu, že se drtivá většina dětí rodí heterosexuálních, je pro ně takové prostředí naprosto nejlepší a nezaměnitelné. Zejména u homosexuálních párů, které se rozhodnou využít služeb reprodukčních klinik a dítě počít formou náhradního mateřství, je dítěti dopředu upřeno žít a vyrůstat s matkou, o čemž je rozhodnuto ještě dříve, než k faktickému početí dítěte dojde.
Nutno ještě dodat, že minimálně po morální stránce nemá nikdo právo dítěti upírat jeho právo na vlastní matku. Manželství pro všechny toto právo dítěti jednoznačně upírá.