Teprve až s přechodem do profesního života, kde se chlapci setkávají se svými nadřízenými, poznává mnoho z nich mužskou autoritu s drsnými hranami a často fakticky i s hrubým tónem. Pro mnohé mladé muže je ale už příliš pozdě na to, aby se takovému protředí přizpůsobili. Napětí a konflikty jsou zde potom naprosto nevyhnutelné. Problém unilaterálně spícího světa života a práce je umocněn státním vzděláním a vzděláním, které je stále více genderově feministicky transformováno horlivými pedagogy a aktivistickými skupinami. Vedle libozvučných řečí o „pohlavně-svobodných zónách“, kde jsou tlaky na jejich zavedení pro děti ve školkách a na školách za účelem zavedení „svobodného a sebevědomého“ dospívání a učení, neexistuje žádný emancipační tah, nýbrž vůči chlapcům a mužům hluboce nepřátelský ideologický pohon.
Přesně tohle kritizuje vysoce respektovaný dětský psychoterapeut pro chlapce a autor knih Hans Hopf. V interview lékař poukazuje na skutečnost, že chlapci desítky let prohrávají v boji s emancipačními hnutími vedenými ženami. „Genderový výzkum“ musí tedy rozpoznat, že existují pohlavní hormony. Jejich různá koncentrace – u mužů je hladina testosteronu 15krát vyšší než u žen – přirozeně ovlivňuje tvorbu osobnosti. Určuje tělesné motorické dovednosti i rozvoj mentálních procesů. Chlapci jsou v průměru „agresivnější a nekontrolovatelnější“ než dívky, ale také „ochotnější k výkonnosti a energičtější“, zkrátka: „Chlapci přinášejí písek do sociálního hnacího motoru.“
Holistická pedagogika by proto neměla výhradně odměňovat přizpůsobené, jemné a příjemné chování dívek. Vzdělávací systém se dostává do potíží, pokud není dostatečně zohledněno specifické chování chlapců a když pedagogové a učitelé, ale i rodiče, nedávají chlapcům prostor, ve kterém mají možnost být tak divocí a neklidní, jací skutečně jsou. Hopf zároveň zdůrazňuje nenahraditelnost otce pro chlapce. Otec sjednocuje vlastnosti, které chlapci potřebují k tomu, aby vyrostli v odpovědnou osobnost: vedle mateřského porozumění a liberálnosti učí otcovská autorita a přísnost syna, aby pocítil omezení a zdravý respekt k životu. Tento „trojúhelník“ otcovského omezování a mateřského porozumění je nejlepší zárukou stabilního rozvoje chlapců.
Model jediné matky – implicitně vyjádřený v Hopfově diagnóze – může být katastrofální zejména pro syny. Jedna žena si prostě nikdy nemůže na sebe vztáhnout protikladné role – matku a otce – a tyto adekvátně vyplnit, i když se o to snažila sebelépe. Nejlepším opatřením pro sociální mír a zdraví občanů je proto politika, která podporuje manželství mezi mužem a ženou, podporuje domácí vzdělávání a daňově zvýhodňuje spolužití rodičovských párů.