„Přehmaty“ nebo úmysl sociálek? Jsou na denním pořádku. Jak u nás, tak v zahraničí. Zde přinášíme konkrétní případy.
Případ č.1:
Šokující případy odebírání dětí rodinám sociální službou a soudy bouří zeměmi západní Evropy. Společně s nimi i následné velmi podivné nucené adopce. Sociálka a soudy ve Velké Británii, Německu, Norsku, Švédsku, Itálii mají široké pravomoce a zvláštní přístup k pojetí ochrany práv dětí. Odebírají děti z původních rodin a předávají do péče náhradních rodin, přestože se neprokáže pochybení ze strany původní rodiny. Svěření do dočasné péče ve vlastní širší rodině v původní vlasti po dobu soudního jednání není bráno v potaz. Zkušenosti s tím má i mnoho českých rodičů.
UMPOD (Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí je správní úřad v České republice, který byl zřízen zákonem o sociálně-právní ochraně dětí. Úřad je podřízen Ministerstvu práce a sociálních věcí a sídlí v Brně.) přiznává, že na přelomu roku evidoval 66 případů odebrání dětí českým rodinám ve Velké Británii. Kolik jich je ve skutečnosti ve všech zemích dohromady UMPOD nezveřejnil. Rodiče o děti buď přišli, nebo získali povolení je vidět několikrát ročně nebo se o ně soudí. Přitom případů odebírání dětí a následných nucených adopcí přibývá.
Je to pouze špička ledovce v odhalování skandálních praktik sociálních služeb a soudů. Případů odebírání dětí za vysoce nelidských okolností je mnoho a probíhají víceméně podle stejných scénářů. Rodina je udána (sousedy, učiteli, doktory, aj) pro podezření ze zanedbání péče, týrání či sexuálního obtěžování (IU čl. 26 a 27). Děti sociálka okamžitě odebere a svěří do náhradní rodinné péče rodilých občanů dané země. Následuje vyšetřování a soud. Rodiče jsou během této doby zastrašováni a sociálka jim klade nové a nové podmínky, které musí splnit pod příslibem vrácení dětí. Přesto děti vráceny nejsou. Sociální pracovníci přicházejí s novými důkazy o nepravostech páchaných na dětech, většina důkazů dosahuje absurdních rozměrů. Soud sice následně uzná, že podezření jsou neopodstatněná, děti jsou přesto umístěny do náhradní péče. Soud vůbec nepřihlíží k tomu, že děti mají v původní vlasti širší rodinu, která je schopna se o ně starat. Rodiče jsou následně nuceni k souhlasu s adopcí. Většina z nich se brání a hledají zastání ve své mateřské zemi.
Případ č.2:
Levicový starosta v Bibbioni se sociálkou a neziskovkou ukradli rodinám děti, které dali do gay rodiny. Italská policie zadržela v 2018 na severu země 18 lidí podezřelých z toho, že psychologicky manipulovali děti a za úplatu je pak dávali do pěstounských rodin. Mezi zadrženými jsou místní politici, lékaři a psychoterapeuti turínské neziskové organizace poskytující sociální služby. V domácím vězení skončil vedle pěti lidí i starosta obce Bibbiano mezi Bolognou a Milánem. Ti pak za péči o děti pobírali veřejné peníze. Podle agentury ANSA se tak skupina obohatila o stovky tisíc eur.
„Podle soudu bylo cílem skupiny stíhaných osob odebírat děti rodinám v tíživé sociální situaci a svěřovat je za úplatu jiným rodičům,“ napsal deník Corriere della Sera. Agentura ANSA uvádí, že stíhaní jsou podezřelí mimo jiné z podvodu, maření spravedlnosti, zneužití úřadu, padělání veřejné listiny, týrání dětí, vážného ublížení na zdraví, vyhrožování, pokusu o vydírání či zpronevěry.
Případ č.3:
„Pedofil, co ukradl paní Michalákové syny, se díval, jak muži znásilňují kojence. Nekonečný a zatím neúspěšný boj Evy Michalákové, které pochybný norský ústav Barnevernet v roce 2011 odebral dva syny, nabral nový rozměr. Zaměstnanec Barnevernetu, který rozhodoval o osudech tisíců dětí, byl totiž odsouzen za stahování neuvěřitelného množství té nejotřesnější dětské pornografie a ukázalo se, že právě tento pedofil měl nepřímo rozhodnout i o odebrání Denise a Davida Michalákových.“ A Norské fondy hojně dotují MPSV, zvláště Juvenilní justici v ČR.
Stejné scénáře „lovu na děti“ v každém státě
Juvenilní justice je systémem krutého bezpráví, který chytá do svých otrokářských sítí bezbranné děti. Z názvu by člověk předpokládal, že juvenilní justice se zabývá ochranou dětí a kriminalitou nezletilých. Ale opak je pravdou. Juvenilní justice nemilosrdně vyrvává plačící děti zoufalým rodičům a to z umělých absurdních příčin, a to bez soudu. Rodiče jsou zbavováni rodičovských práv bez odvolání. Tento zločinný systém funguje ve většině zemí.
Například ve Francii v roce 2008 takzvané sociální orgány unesli z rodin přes 110 000 dětí. V Německu rodičům jen za jeden rok nenávratně ukradli 70 000 dětí.
Jde o nejkrutější tyranii a bezpráví v dějinách lidstva. Přestože jsou rodiče ochotni udělat cokoliv, aby dítě dostali zpět, téměř nikdy se jím to nepodaří. Musí se obrátit na takzvaný juvenilní soud, což se táhne roky, a většinou zcela bezvýsledně. Celý systém juvenilní justice je podlým násilím na těch nejmenších bezbranných a do nebe volajících nespravedlnost. Jeho ovocem jsou zoufalé matky bez dětí, sebevraždy a umělí sirotci v novodobých lágrech. Většina dětí se stává živým tovarem výnosného zločinného obchodování.
Juvenilní justice je abnormálně intenzivně propagována pod vzletnými podvodnými hesly “o boji proti násilí v rodině”. Způsob, kterým se tento byznys s dětmi zavádí, není pokoutný černý obchod, ale státní zákon. Rodinu pod vznešenými frázemi “o právech dětí” likviduje vlastní stát.
Jak funguje tato novodobá pirátská služba?
Jednou z pastí do jaké se chytají děti je takzvaná linka důvěry. Po takové reklamě malé, ještě nerozumné dítě rádo zatelefonuje. (Toto funguje i v ČR). Ve své naivitě řekne do telefonu vše, a neutrální informace o rodině se stávají důvodem, aby přišel pracovník sociální služby, provedl takzvanou preventivní kontrolu, a odvezl nejen dítě, které zatelefonovalo, ale všechny, které se v rodině nacházejí.
Past Linky důvěry je nejúčinnější v případě dospívajících, kteří často vzdorují rodičům. Prakticky v každé škole se setkáme s plakáty, které vybízejí děti, aby volaly na linku důvěry, když rodiče takzvaně porušují jejich práva. Například pokud vaše dcera myje nádobí – juvenilní justice vás za to může potrestat, protože využíváte její pracovní sílu. Jestliže nedáváte svým dětem nadměrné kapesné – dopouštíte se tzv. ”ekonomického násilí”. Pokud nedovolujete vašemu synovi dívat se na pornografii na Internetu – omezujete prý jeho právo na informace.
Totiž podle juvenilní justice si dítě může dělat, co chce. Škodit sobě i druhým a vy jako rodiče ho nesmíte vychovávat, jinak za to budete potrestáni. Kromě toho ve školách probíhají kurzy o tzv. “právech dítěte”. Učí děti, jak právnicky správně podávat žaloby na vlastní rodiče. Pracovníci juvenilní justice hledají cestu jak dostat pod kontrolu každou rodinu. Za tímto účelem jsou dětem ve školách rozdávány dotazníky. Informaci o dítěti a rodině se pak vykonstruují umělé důvody ke kontrolní návštěvě a odebrání dítěte.“
Proto asi MPSV vydalo v roce 2017 příručku, podle které: „Dítě, kterému už bylo patnáct let a dokončilo povinnou školní docházku, se smí samo rozhodnout, zda chce dál studovat či nikoli. Podobné instrukce se nacházejí v nové příručce pro sociální pracovníky. Mladiství tak díky pokynům ministerstva práce a sociálních věcí získávají mnohem větší práva, než měli doposud. Zaměstnanci orgánu sociálněprávní ochrany obdrželi brožuru zhruba před rokem a nestačili se divit. Dozvěděli se z ní, že na ministerstvu práce a sociálních věcí vznikla nová metodika, která zásadně mění jejich pracovní postupy.“
Ministerstvo práce a sociálních věcí vidí jako větší výchovný problém nerespektování názoru dítěte, než třeba užívání návykové látky. I proto je příručka plná výroků zvyšujících suverenitu dítěte. „V případě̌, že se rozhodne nestudovat, má toto dítě i stejné právo rozhodnout se nepracovat,“ zní jeden z nich.
Rodiče byli a jsou zcela bezbranní a nešťastní….
Pokyny mají zvýšit motivaci dětí, tvrdilo ministerstvo. Po čase tuto příručku muselo stáhnout, ale podle sociální pracovnice víme, že tento postup funguje i nadále.
Proto asi MPSV vydalo v roce 2017 příručku, podle které: „Dítě, kterému už bylo patnáct let a dokončilo povinnou školní docházku, se smí samo rozhodnout, zda chce dál studovat či nikoli.“ Podobné instrukce se nacházejí v nové příručce pro sociální pracovníky. Mladiství tak díky pokynům ministerstva práce a sociálních věcí získávají mnohem větší práva, než měli doposud. Zaměstnanci orgánu sociálněprávní ochrany obdrželi brožuru zhruba před rokem a nestačili se divit. Dozvěděli se z ní, že na ministerstvu práce a sociálních věcí vznikla nová metodika, která zásadně mění jejich pracovní postupy.
Ministerstvo práce a sociálních věcí vidí jako větší výchovný problém nerespektování názoru dítěte, než třeba užívání návykové látky. I proto je příručka plná výroků zvyšujících suverenitu dítěte. „V případě, že se rozhodne nestudovat, má toto dítě i stejné právo rozhodnout se nepracovat“, zní jeden z nich.
Rodiče byli a jsou zcela bezbranní a nešťastní….
Pokyny mají zvýšit motivaci dětí, tvrdilo ministerstvo. Po čase tuto příručku muselo stáhnout, ale podle sociální pracovnice víme, že tento postup funguje i nadále.
Tak je to i v České republice, jak se přesvědčilo mnoho rodičů
Juvenilní justice je systém, který má v teorii hájit práva dětí a mladistvých, aby nevyrůstaly v rodinách, které by je týraly. V praxi ale funguje často opačně, kdy jsou děti vyrvány z milujících rodin a pak dávány k adopci či pěstounské péči a biologičtí rodiče mají omezený styk nebo je už nikdy nespatří.
Stačí podezření a rodiče mohou nenávratně přijít o děti. To je naplňování IÚ článku 27, kdy nahlašovatel se domnívá, že byl nebo bude v budoucnu v rodině spáchán trestný čin.
Počet dětí „vzetí do péče“ provedenými německými úřady setrvale roste. V roce to bylo 25 000 případů, v 2016 více jak 84 000 a 2017 více jak 61 000 případů. Jak je to celosvětově? Náklady v domově pro děti a mládež jsou 3 200 euro měsíčně za jedno dítě.
Německá zpravodajská internetová stránka Welt.de zjistila, že umístění v domovech jejich svobodně tržním provozovatelům přináší devět miliard euro ročně. Obchod za desítky miliard! A to ještě nejsou započteny zisky z adopcí. Kam v posledně uvedených případech ty děti mizí, si nyní pomalu umíme představit.
A do takového byznysu má přijít ratifikace Istanbulské úmluvy, která zaručuje vznik „dalších nestátních zařízení“, které budou hlídat, zda se „někde neděje“ násilí, budou mít nahlašovatele, které budou povzbuzovat!
Bude se zvyšovat obecné povědomí (kolik už nyní vychází článků a pořadů o násilí)
Článek 13 – Zvyšování obecného povědomí
Smluvní strany budou pravidelně a na všech úrovních podporovat nebo uskutečňovat kampaně nebo programy, Budou školit odborníky:
Článek 15 – Školení odborníků
Smluvní strany poskytnou nebo posílí odpovídající školení příslušných odborníků, zabývajících se oběťmi nebo pachateli všech násilných činů spadajících do působnosti této úmluvy, o předcházení a odhalování takového násilí, o rovnosti mezi ženami a muži, o potřebách a právech obětí, stejně jako o tom, jak předcházet druhotné viktimizaci.
Tyto osoby budou povzbuzovány, i když se jen domnívají!
Článek 27 – Oznamování
Smluvní strany přijmou nezbytná opatření za účelem povzbuzení všech osob, jež se stanou svědkem spáchání násilného činu spadajícího do působnosti této úmluvy nebo jež mají oprávněný důvod se domnívat, že k takovému činu může dojít nebo že lze další násilný čin očekávat, aby to oznámily příslušným organizacím nebo úřadům.
A kde jsme byli na tom, že se kradou děti?
Pod termínem Článek 26 – Ochrana a podpora dětských svědků
Smluvní strany přijmou legislativní nebo jiná opatření nezbytná k tomu, aby při poskytování služeb pro ochranu a podporu obětem byla náležitě zohledněna i práva a potřeby dětských svědků všech forem násilí spadajících do působnosti této úmluvy.
Opatření přijatá podle tohoto článku budou zahrnovat věkově přiměřené psychosociální poradenství pro dětské svědky všech forem násilí spadajících do působnosti této úmluvy a budou náležitě zohledňovat nejlepší zájem dítěte.
Grevio nadnárodní skupina, která monitoruje a dohlíží nad naplňováním úmluvy, si neziskovku vybírá. Kterou si tak vybere, když od počátku ještě před podpisem 5.2.2016 o této úmluvě věděla Amnesty International a Česká ženská lobby?
Istanbulská úmluva jim garantuje neomezený počet dalších vznikajících neziskových organizací
Garantuje příjem na činnost, protože kdo by přece nesouhlasil s bojem proti násilí. Ale to je jen zástěrka. S úmyslem páchat dobro se již vykonalo mnoho zla. V současné době máme cca 130 000 neziskovek, které stát dotuje 58 miliardy korun. Jaký by byl konečný počet a konečná částka financování, když skoro v každém článku IU je formulace „ vznik dalších nestátních organizací“…
Stanovisko spolku Tradiční rodina:
Z těchto a dalších důvodů jasně ODMÍTÁME RATIFIKACI Istanbulské úmluvy. Nebudeme a odmítáme podporovat obchod s dětmi.
Jsme proti jakémukoliv násilí.
Vážíme si práce těch sociálních pracovníků, kteří vykonávají svou práci v pravém duchu sociální péče.
Stávající legislativní je dostačující, Istanbulskou úmluvu nepotřebujeme, stačí naše zákony dodržovat, násilí hlásit a trestání vymáhat. (JUDr. Daniela Kovářová)